Duben 2013

Povídka - Stargate: ''Poslední sbohem'' (speciál k ''Coby, kdyby...'')

12. dubna 2013 v 14:30 | Shayla |  POVÍDKY


Jak to je vlastně s Allison a Elizabeth? Jak spolu mohly vyrůstat, když je od sebe dělí necelých dvacet let?
To se dozvíte právě teď!
Pozn. : Povídka nepřímo navazuje (spíše předchází) dění v Stargate Atlantis: ''Coby, kdyby...''. Bylo by dobré přečíst si nejdříve tuto povíku, než začnete číst ''Coby, kdyby...''

PLANETA ZEMĚ, ZÁKLADNA NA ANTARKTIDĚ, ROK 1998
Otevřenými dveřmi vnikl dovnitř budovy ledový vzduch. Dvě postavy v šedivých lyžařských kombinézách a brýlích vstoupily dovnitř. První osoba si sundala omrzlé brýle. ,,Tam je klendra. Divím se, že v téhle zimě ty helikoptéry dokážou létat.''
,,Zřejmě jim ta vánice nijak nevadí.'' odpověděla druhá osoba, oklepávajíc si sníh z ramen. Pak s pomocí druhé osoby naložila na vozík velkou dřevěnou krabici, kterou spolu přinesli. Obě osoby se vydaly hlouběji do komplexu základny.
,,Myslíš, že se jí to bude líbit?'' zeptala se první osoba té druhé.
,,Nevím proč by nemělo. Jsem její bratr, tak bych snad měl vědět co jí dát k narozeninám za dárek.''
Naproti nim šel nějaký věděc. ,,Dobrý den doktorko Weirová, dobrý den doktore Rushi.'' pozdravil právě když kolem nich procházel. Oba kývli na pozdrav.
,,Co pro ni máš vůbec ty?'' zeptal se Nicholas Rush Elizabeth Weirové. ,,Počkej chvilku.'' odpověděla Weirová a zaběhla do své kanceláře, která byla nedaleko. S návratem nesla v náruči další krabici. Položila jí také na vozík. Rush se na ní podíval takovým výrazem, jakoby se chtěl zeptat, jestli to myslí opravdu vážně. V krátce střižených vlasech a s tváří bez jediné vrásky byste ho asi nepoznali. Přihmouřil své modrohnědé oči.
,,Vezmu to.'' chopila se rychle vozíku Elizabeth a snažila se ho roztlačit. Vozík byl už příliš těžký. Rush k ní přiskočil. ,,Vezmeme to spolu.'' řekl a společně se jim povedlo vozík roztlačit.

Na druhé straně základny seděla osamotě mladá slečna. Dlouhé, vlnité, světle hnědé vlasy do půli zad jí neustále padaly do obličeje když se skláněla nad počítačem. Teď by byla vděčná za kohokoliv s gumičkou. Tabuli za ní zdobily různé antické symboly a po zemi se válela spousta různých desek, spisů a dalších papírů. Slíbila si, že uklidí, ale teď jí více zajímal výzkum uložený v počítači. Kvůli bolavým zádům si musela sednout. Začala se točit na svém kolečkovém křesle, aby se odreagovala. Už jí zdejší prostředí začalo lézt na mozek. Ozvalo se zaklepání na dveře.
Šla otevřít, ale nikdo za dveřmi nebyl. Opět si sedla.
Posléze se dveře od laboratoře rozrazily. Dovnitř vběhla Weirová s Rushem a tlačili před sebou vozík s bednami. ,,Všechno nejlepší!''
Osoba v křesle se přestala točit a ukázala prstem na sebe. ,,To je jako na mně?''
,,Je tu snad nějaká jiná Allison Rushová?'' namítl Nicholas a zakřenil se do výrazu, který považoval za úsměv.
,,Ne?'' hádala Allison a pak se taky začala smát. Věděla, že dnes slaví narozeniny. A ne jen tak ledajaké. Hezky kulaté dvacáté.
,,Gratuluji ke vstupu do světa dospělých.'' popřála jí její, o tři roky starší, kamarádka Elizabeth Weirová. Allison se teď smála ještě víc. ,,Chceš mi tím říct, že jsem pro tebe do teď byla dítě?''
,,Svým způsobem ano.'' odpověděl za Elizabeth Nicholas. Allison hodila na svého bratra šibalský výraz. Měla teď chuť se zvednout a pořádně ho rozcuchat, jako to často dělal on jí.
,,Ty to nerozbalíš?'' optala se Elizabeth a hlavou naznačila k vozíku s krabicemi. Allison si odhrnula z obličeje spadlé prameny vlasů. Chvilku jí trvalo zkrotit neposednou hřívu. Elizabeth jí sledovala a pak si rozpustila culík, který měla. Podala svou gumičku Alli. Ta si jí od ní vzala. ,,Díky.'' řekla a uvázala si culík na straně. ,,Teď je to lepší.'' Vydala se konečně rozbalovat své narozeninové dárky. Nejdříve rozbalila tu horní od Elizabeth. Uvnitř se ukrývala uniforma a propustka do SGC. Nicholas a Elizabeth vytáhli své propustky. ,,Uděláme si výlet, ne?'' zeptal se Nicholas. Allison se rozzářila jako sluníčko. Rozbalila ještě krabici od svého bratra. Z bedny se vyhoupl bílý roztomilý robot. Podle jeho rysů bylo poznat, že byl vyroben Asgardy. Ihned začal ze země sbírat všechny ty dokumenty a za pomoci svých vytahovacích rukou je rovnal podle abecedy a důležitosti do poliček. Netrvalo dlouho a laboratoř byla jako po generálním úklidu. Robot přijel Allison k nohám a něco zapípal ve své robotí řeči.
,,Je to nejnovější model. Asgardi nám jich pár dodali jako vděk za pomoc při boji s Goaul'dy. Jsou celkem užiteční.'' poučil svou sestru Nicholas a sledoval robůtka, jak opravuje na tabuli chyby překladu antičtiny. ,,Učí se rychle. Co ho naučíš, to si pamatuje.'' Allison se usmála a objala své dvě nejmilejší osoby - svého bratra a svou nejlepší kamarádku. ,,Díky.''

PLANETA ZEMĚ, CHEYENNSKÁ HORA, ROK 1998, O 3 DNY POZDĚJI
Zvuk vytáčení hvězdné brány. Známé cvakání zapadajících chevronů.
,,Sedmý chevron zapadl!''
Hluk způsobený otevřením červí díry.
Tři postavy, spolu s doprovodným personálem, stojící v modré záři hvězdné brány. Osoby na sebe kývly. ''...Jdeme...'' problesklo každé z nich v hlavě. Všichni naráz prošli skrze bránu.

PLANETA PX74-M825, NĚKOLIK SVĚTELNÝCH LET OD ZEMĚ
Dusný vzduch. Teplota asi 40°C. Okolí připomíná Amazonský prales. Nicholas se začal ovývat čepicí.
,,Vítejte na PX74-M825, tropické planetě s nezkrotnou květenou.'' přivítal je lehce ironicky jeden z vojáků. Allison kýchla a usmrkla si. ,,Asi mám alergii.'' Vytáhla kapesník a vysmrkala se. ,,Můžete se jít podívat po okolí, ale choďte minimálně po dvojici a ne moc daleko od brány.'' varoval je voják. ,,Tak jdeme?'' zeptal se Nicholas a pomalu od Elizabeth a Allison odcházel. Obě ho doběhly.
Bylo tu celkem pěkně. Mezi stromy pobíhaly jakési zelenomodré opice a snad každá druhá rostlina měla květy všech možných barev a tvarů. ,,Tady by byla pěkná dovolená.'' kochal se Nicholas okolím. ,,Můžeš si založit cestovku.'' uchechtla si Allison. ,,Rush a.s. ...'' řekl si tiše pro sebe Nicholas. Allison protočila oči. ,,Ježiš, to jsem zase něco řekla.'' a zase kýchla.
Elizabeth se začala smát. Začal pípat časovač. ,,Musíme jít.''

PLANETA ZEMĚ, ZÁKLADNA NA ANTARKTIDĚ, ROK 1998, UPLYNUL TÝDEN OD VÝLETU NA PX74-M825
,,Nevíš, co je s Allison?'' S touto větou přiběhla Elizabeth k Nicholasovi spěchajícímu chodbou. ,,Od toho výletu jí není nějak dobře. Teď jsem se dozvěděl, že se jí zamotala hlava a omdlela. Prý to není poprvé, tak teď leží na ošetřovně.'' odpověděl jí Nicholas. Elizabeth se na něj podívala se starostí v očích. Allison nikdy žádnou nemoc, kromě občasné rýmy a kašle, neměla. Měla tuhý kořínek. Elizabeth tušila, že tohle bude něco horšího, než obyčejná chřipka.
Přišli na ošetřovnu.
Allison ležela na jednom z lůžek a lékaři kolem ní prováděli různé rozbory: krevní, dechu a jeden doktor dokonce zkoušel její reakce pomocí elektrošoků.
,,Tohle jsme nikdy neviděli. Dokonce ani v databázi Antiků není nemoc s takovými příznaky.'' obeznámil právě příchozí doktor Nicholase a Elizabeth s danou situací. ,,Můžeme s ní mluvit?'' zeptal se Nicholas. ,,Jistě. Teď je při vědomí. Pojďte.'' řekl doktor a pustil je k lůžku.
U lůžka byl také Allisonin robůtek, který si o ní zřejmě taky dělal starost. Zapípal, když spatřil příchozí. Allison otevřela oči. Usmála se, když spatřila známé tváře. ,,Ahoj.'' řekla potichu. ,,Ahoj.'' odpověděli jí Nicholas s Elizabeth. ,,Jak ti je?''
,,Do tance mi zrovna není.'' usmívala se ještě víc Allison. Dokonce ani v takhle těžkých situacích neztrácela optimismus. Dokud ještě měla sílu.

Jak plynuly dny a týdny, Allisonin stav se vůbec nelepšil. Naopak se zhoršoval. Začala mít záchvaty a zástavy dechu. Byli dokonce zavoláni i lékaři z jiných planet. Nikdo tuto nemoc neznal.
ZÁZNAM 0001, 17. ŘÍJNA 1998:
... ,,Vůbec se to nelepší.'' ... ,,Je jasné, že to je něco z té planety.'' ... ,,Dělali testy i na nás.'' ... ,,My to nemáme.'' ... ,,Když pomyslím na to, že ještě před měsícem jsem jí vídal veselou a usměvavou a teď leží v nemocnici a bojuje o svůj život...'' ... povzdechl si a zadržoval pláč ... ,,Rush, konec.''

PLANETA ZEMĚ, NEVADA, OBLAST 51, ODDĚLENÍ ZVLÁŠTNÍCH ONEMOCNĚNÍ, 2 MĚSÍCE PO VÝLETU NA PX74-M825
Bezbranná Allison ležela v umělém spánku připojená na všelijaké přístroje, které se jí snažily udržet alespoň trochu při životě. Na nočním stolku vedle jejího lůžka bylo několik, většina zvadlých, květin a různá přání a dopisy. Pod postelí byl schoulený její dárek k narozeninám - nyní v úsporném režimu.
ZÁZNAM 0002, 24. PROSINCE 1998:
... ,,Dnes jsou Vánoce.'' ... ,,Nikdo z nás je asi v dobré náladě trávit nebude.'' ... povzdechne si ... ,,Všechno je to moje vina.'' ... ,,To já jsem chtěla, aby Allison šla na tu planetu.'' ... ,,Když jsem se dozvěděla, že musela být upoutána na lůžko, tušila jsem, že se to zhorší.'' ... ,,Ale ne tolik.'' ... smutně mlčí ... ,,Weirová, konec.''

PLANETA ZEMĚ, NEVADA, OBLAST 51, ROK 1998, 5 MĚSÍCŮ OD VÝLETU NA PX74-M825
Alli přišla k vědomí. Nevěděla kde je. První pocity byly hlad a nesnesitelná bolest po celém těle. Otevřela oči. Ostré světlo zářivky ji ale donutilo oči zase zavřít. Uslyšela kroky. Robůtek pod postelí zapípal a vysunul kamery představující jeho oči. K lůžku přišel Asgard v bílém plášti. Allison se na něj podívala. Věděla jak vypadají Asgardi, naživo ale, až do teď, žádného neviděla. Asgard jemně položil svou tenkou šedivou dlaň vedle Allisoniny paže.
,,V pořádku.'' řekl. ,,Nyní jste stabilizovaná, ale vaše tělo s nemocí stále bojuje.'' odmlčel si. ,,Bohužel jsme zatím nenašli žádný účinný lék.''
Elizabeth, která je sledovala skrze sklo smutně zavřela oči. Nicholas raději mlčel. Allison byla jeho jediná rodina. Nikoho jiného neměl.
,,Rozhodli jsme se,'' pokračoval Asgard ,,že vás umístíme na neurčitou dobu do stáze. Dokud se nenajde lék.'' Allison toho chtěla tolik říct, ale nemohla. Bolelo jí i mrkání. Zavřela oči.
Zanedlouho ucítila, jak jí odvážejí. Zřejmě k transportním kruhům. Za ní se ozvalo smutné zakňourání robota a prudké zrychlení jeho pohonu jak se je snažil dohonit.

PLANETA ZEMĚ, ZÁKLADNA NA ANTARKTIDĚ, O PÁR MINUT POZDĚJI
Malátnou, ve speciálním postroji, který ji držel ve vzpřímené poloze, strkali pomalu Asgardi Allison do stáze. Naposledy se podívala na své přátele. Z jejích očí se dalo vyčíst jakoby chtěla říct ''Sbohem.''. Asgardi jí opět navodili umělý spánek a zavřeli stázi. Pak už jen černočerná tma a naprostý chlad.

PLANETA ZEMĚ, NEVADA, OBLAST 51, ROK 2018 (O 20 LET POZDĚJI)
Allison se probrala, ale oči nechala ještě zavřené. ''...Jsem mrtvá...'' pomyslela si. Pak uslyšela opakující se pípání přístroje měřícího její životní funkce. Otevřela oči a zamžourala na osobu vedle lůžka, která jí držela za ruku. Stále viděla rozmazaně a sluneční světlo dopadající do pokoje skrze okno jí to moc neulehčovalo. ,,Elizabeth...'' řekla, když konečně zaostřila. Elizabeth se usmála. ,,...vypadáš jinak.'' pokračovala Allison.
,,Byla jsi ve stázi skoro dvacet let.'' odpověděla jí Elizabeth. Allison se rozhlédla po osobách v pokoji, jakoby se snažila hádat jejich jména a hodnost.
,,To je generál Jack O'Neill, plukovník Samantha Carterová a doktor Daniel Jackson.'' seznámila je Elizabeth. ,,Těší mně.'' řekla tiše Allison. Jedna osoba ale chyběla. Allison se otočila zpět na Elizabeth. ,,Kde je Nicholas?'' Elizabeth zavřela oči. ,,Nevíme.''
,,Máme pár informací.'' doplnila jí Carterová. ,,Vše a další události a získané informace za posledních dvacet let jsou na tomto disku.'' a položila disk na noční stolek vedle postele.
,,Víte,'' vložil se do diskuse Daniel Jackson. ,,Jste můj velký vzor. Na základě vašich poznatků se nám podařilo zadat osmý chevron a otevřít červí díru na Atlantidu.'' Allison se prudce posadila na posteli, ale pak si znovu lehla, protože jí hlavou projela nesnesitelná bolest. ,,Vy jste objevili Atlantidu?!''
,,Už před patnácti lety.'' odpověděla za Daniela Elizabeth.
,,Až naberete sílu, počítáme s vámi.'' mrkl na Alli generál O'Neill. Asgardský robot hlídající jakousi krabici, nervózně zapípal. Elizabeth se usmála. ,,A aby ti to uzdravování šlo lépe, někoho tu pro tebe máme.'' a došla ke krabici. Vyndala její obsah a šla zpátky k lůžku. Opatrně vložila Allison do náruče malé, hnědobíle zbarvené, štěně border kolie. Alli jí úsměvem poděkovala a dala štěněti pusinku na čelo.
,,Dvacet let.'' zamyslela se a pak se začala smát. ,,Tak to je teda fakt hustý.''

KONEC